JAPONSKÉ CESTY #1

úterý, ledna 24, 2017

Krásný nový rok 2017! Doufám, že dodržujete novoroční předsevzetí a snad se vám podařilo také dostat do známých pracovních či školních kolejí (ano, už je 24. ledna, ale já jsem popravdě neustále trochu mimoň). Stejně tak jsem se trochu zhrozila, protože jsem nevypublikovala slibovaný článek o Japonsku, ale začínám zjišťovat, že jsem si toho do posledního roku na magistru naložila asi až příliš. Nevadí, s tím se člověk musí poprat!

Ale teď zpět k tématu - ano, poprvé jsem se podívala do Japonska! Teď už jsou to skoro čtyři měsíce, ale já mám tento nezapomenutelný výlet stále v živé paměti.

Jen abych celou situaci trochu přiblížila, do japonských dálek jsem se vypravila v rámci programu MIRAI, na který jsem se přihlásila během letních prázdnin přes univerzitu. Vůbec jsem nevěřila, že bych do programu mohla být vybrána, ale usmálo se na mě štěstí! Se mnou letěla ještě jedna česká studentka, takže zastoupení bylo čistě ženské... :P

Fotek mám neskutečné množství, takže jsem se rozhodla sepsat dva články: tento je takový obecnější - povídání o tom, co jsem viděla. Ten druhý už bude ale čistě zaměřen na chuťové pohárky!

Cesta to byla nezvyklá, alespoň pro mě. Nikdy v životě jsem totiž neletěla déle jak dvě, no max. tři hodinky. A tentokrát mě čekala krátká cesta do Mnichova a pak 11 hodin na druhý konec světa! V letadle jsem se seznámila s několika dalšími účastníky programu, takže jsme si společně krátili dlouhou chvíli - jo a viděla jsem tak 5 filmů. Z celkové cesty jsem spala asi jednu hodinu, takže strach z fyzického stavu po příletu byl velký. Nadšení ze samotného Japonska mě ale natolik nabilo energií, že i po "vylodění" v půl 11 dopoledne jsem vydržela na nohou minimálně do půlnoci místního času a oči zavřela asi až o tři hodiny později. :D Ano, poprvé jsem na vlastní kůži zažila jet lag.

Samotný program byl hodně náročný - první noc jsme sice byli v Tokiu, ale hned další den jsme například přeletěli do Hirošimy a dvakrát jsme využili šinkansen (při cestě do Osaky a zpět do Tokia). Náplní programu bylo seznámí s místní kulturou, lidmi a s tím spojené navázání nových vztahů.

Jelikož jsem si k Japonsku vybudovala vztah už před delší dobou, tato cesta byla splněním mého snu. Zjistila jsem, že v mnoha ohledech mi japonská mentalita velice vyhovuje - zdvořilost a s tím spojené klanění, které se mi brzo dostalo pod kůži (až jsem se po návratu uklonila při pozdravu jedné dámě v cizině, trochu divně se na mě dívila, přiznávám). Stejně tak mi vyhovuje jejich dochvilnost - i když neříkám, že to tak funguje ve všech případech.

Dále mě fascinuje organizovanost - například v jednom muzeu měli čtyři výtahy, kde byl uprostřed na zemi nakreslen žlutý čtverec. Do tohoto čtverce se vždy postavili čekající hosté, aby osoby ve výtahu mohly bez komplikací vystoupit a všechny přesuny organizoval jeden ze zaměstnanců. No, našla bych toho ještě daleko víc.

V Japonsku jsem navštívila Tokio, dále také Hirošimu (společně s nedalekým ostrovem Mijadžima), Kjóto, v Osace jsme jen přespali, ale velmi hezké vzpomínky mám také z menšího města Udži. Silný zážitek má většina z nás z Hirošimy, nejen kvůli samotné historii a možnosti vidět na vlastní oči Atomový dóm a další památníky, ale také díky setkání s jednou z přeživší - Jošiko Kadžimoto. I teď mám slzy v očích, když si vzpomenu na její vyprávění.

Opravdu kouzelný byl také ostrov Mijadžima, který je známý díky svatyni Icukušima a bráně torii, která ke svatyni neodmyslitelně patří.

Kjóto mě uchvátilo tradičními japonskými stavbami, až mě trochu mrzí, že jsem nikde neviděla známou a především pravou Geiko (Gejšu) - což je spíše vzácné. Zato jsem potkala mnoho čínských dívek, které se za gejšu běžně převlékají. Během pobytu v této prefektuře jsem viděla velice známé svatyně a chrámy - jako například svatyni Fušimi Inari Taiša, specifickou svými torii branami, kterých je údajně tisíc.

Nezapomenutelný byl i zážitek z městečka Udži, kde jsem si poprvé na vlastní kůži vyzkoušela přípravu japonského zeleného čaje a o něco lépe pochopila přístup Japonců k práci. Jejich oddanost řemeslu je neuvěřitelná.

A nemohu opomenout ani samotné Tokio, kde jsem byla vlastně nejdéle. První den byl opět hodně hektický, ale viděla jsem perfektní výstavu mého oblíbeného tvůrce japonských animovaných filmů - Hajao Mijazaki je zkrátka kapacita největší a baví mě, jak jsou z jeho tvorby u vytržení cizinci a především místní! Jelikož se výstava konala v komplexu Roppongi Hills, viděla jsem část Tokia jako na dlani.

V druhé polovině výletu, po návratu zpět do Tokia, jsme se seznámili s mladými japonskými studenty univerzity Waseda a já navázala nové přátelství s neskutečně sympatickou Nozomi. Prozkoumala jsem některé části města na vlastní pěst a samozřejmě, jako milovník anime a mangy, jsem nevynechala Akihabaru (známou čtvrť pro "otaku").

To je pro dnešek vše (teda ještě tu mám několik fotek samozřejmě) - tak nějak si říkám, že dva články asi stačit nebudou, ale uvidíme! :) Každopádně příště se těšte na pořádnou dávku japonských dobrot!